Milý synu, kdyby se se mnou něco stalo, zanes tento můj rukopis s přiloženými průkazními materiály o autorství celého díla do Obce spisovatelů a Pen clubu. Přeji si, aby knížka vyšla v mé zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Taková je pravda... Tvá matka - Dagmar Hilarová.23.6.2017, 05:17
Navigace
Ik heb geen naam

Dagmar Hilarová
Český rukopis knihy IK HEB GEEN NAAM
NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO
Faksimile rukopisu knihy.


Dagmar Hilarová
Nemám žádné jméno
NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO
české vydání knihy


Překlad knihy
         Vznik knihy IK HEB GEEN NAAM do holandštiny
         Původ knihy ICH HABE KEINEN NAMEN do němčiny



The famous Dutch plagiarist
Miep Diekmann

The plagiarist Miep Diekmann
The thief of the authorship
Miep Diekmann


The offer of the book
written by Dagmar Hilarová

Ich habe keinen Namen
The plagiarism of Miep Diekmann

NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO - Ohlasy a recenze - 2


NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO
Ohlasy a recenze - 2



Týdeník Rozhlas - Český rozhlas zachránil českou knížku Jak rozhlas zachránil českou knížku.
Na rozdíl od všeho ostatního, co jsem o Terezíně četl, toto je doslova beletrie, tedy krásná literatura. Je to text psaný s nevšedním talentem (próza prokládaná pozoruhodnými básněmi), talentem hodným autora.
Šťastná hvězda, která stála nad vznikem i poválečným dochováním rukopisu, ale záhy pohasla – přes svou českou překladatelku text vylákala a zcizila starší vrstevnice autorky, holandská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová (1925). Knížkou se proslavila a Dagmar, provdané Hilarové, autorství upřela. Zneužila přitom jejího de facto druhého uvěznění v totalitním Československu, kde takto zpracovaná židovská tematika za jejího života vyjít nemohla. Detaily s přesvědčivou argumentací o autorství si každý může přečíst v knize Nemám žádné jméno, která teď zásluhou neobyčejného úsilí radiodokumentaristů Bronislavy Janečkové a Daniela Moravce vyšla ve smyslu autorčiny závěti v nakladatelství Fragment. Český rozhlas zachránil českou knížku.

(Petr Pavlovský, kritik)

Nej-knížky-pro vás - Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

AUTOBIOGRAFIE ŽENY, KTER? P?EŽILA UVĚZNĚNÍ V TEREZÍNĚ. ČESK? SPISOVATELKA DAGMAR HILAROV? BYLA V NECELÝCH PATN?CTI LETECH TRANSPORTOV?NA DO TEREZÍNSKÉHO GHETTA A BYLA ZDE UVĚZNĚNA VÍCE NEŽ DVA ROKY. TATO KNIHA STOJÍ ZA P?EČTENÍ. DOPORUČUJI.

The Zeitung - Kaplanovy knižní čtvrtky - Recenze knihy NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO Dagmar Hilarová: Nemám žádné jméno
Ostnatý drát a Davidova hvězda na obálce jasně říkají, jaké je téma této knihy. Podtitul to pak řekne doslova: Autobiografie ženy vězněné v Terezíně. Leckoho napadne: Proč měla vzniknout další kniha o něčem, co tu už bylo tolikrát. Pomi?me to, že téma holocaustu musí být připomínáno, aby se každá generace mohla poučit z uplynulých dějin. Příběh této knihy je totiž vzrušující a sám o sobě dostatečně zajímavý...
Kniha Nemám žádné jméno vychází poprvé v řádném nákladu díky péči nakladatelství Fragment a rozhodně to není další “terezínský deník”, ale kniha se silným příběhem. Navzdory trudnému prostředí terezínského vězení se setkáváme s motivy přátelství a taky lásky. Právě jednou ze zásadních postav příběhu je bratr Oty Pavla, který s Dagmar Hilarovou navázal silné pouto.
Určitě si tuhle knihu pamatujte a až půjdete kolem knihkupectví, podívejte se do ní. Ohromí vás.

(Tomáš Kaplan Fojtík)

Ronnies Books - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" V této napohled drobné a uzounké knížečce, se skrývá opravdu velice silný příběh doslova ohromných rozměrů, který s sebou přínáší nevyslovené poselství... Příběh plný útrap a krutosti doby, ale i přátelství, lásky a radosti, která příchází i pro zdánlivé maličkosti, které jsou pro mnohé z nás dnes již naprostou samozřejmostí. Vše, co se v této výjimečné knize událo, jistě nemůže nechat čtenáře chladným. ......... Při čtení se čtenáři naskytne nejedna příležitost zamyslet se nejen nad daným tématem, ale také nad životem samotným. Jak už jsem zmínila, jedná se o opravdu velmi silný příběh, který mě osobně zaujal, i když jsem se z počátku obávala si něco takového přečíst, jsem ale opravdu moc ráda, že jsem své obavy a nerozhodnost překonala a do čtení se pustila. Kniha ve mě vyvolala neuvěřitelné množství emocí, od strachu po nenávist, našly se takové, které jsem občas ani nedovedla popsat, tak moc na mě příběh zapůsobil. Jsem tedy moc ráda, že jsem dostala tu možnost knihu si přečíst, protože mám pocit, že mi toho hodně dala, pomohla mi dívat na Svět zase trochu jinýma očima, dodala mi sdílnější pohled na věci a toho si velmi cením. ...... mě příjde, že hodnotit tento příběh je trochu nepatřičné, to prostě není klasická kniha... a z tohoto důvodu se dnes zdržím klasického hodnocení hvězdičkami, jak to dělám obvykle, mám pocit, že i plný počet by stejně nestačil.        (Ronnie)

Rodina - Lúthien: NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO - Příběh ukradené knihy Nemám žádné jméno - příběh ukradené knihy

Zdravím všechny nadšené čtenáře a ráda bych upozornila na úžasnou knihu, která konečně po padesáti letech mohla vyjít i v Česku. Je to "Nemám žádné jméno" od Dagmar Hilarové.
Možná znáte, možná ne... je to kniha, která mě opravdu oslovila. Psána patnáctiletou dívkou, která dva roky strávila v Terezíně, zažila tam první lásku, vše přežila a vrátila se domů... Krásné, dojemné a silné!
Aby toho nebylo málo - Dagmar, která si psala v Terezíně deník, se po letech setkala se spisovatelkou, myslím, holandskou, Miep Diekmannovou, která jí knihu "ukradla"...
Napadla mě Zufi, která své žáky ve škole seznamuje s II. světovou válkou, že tohle by mohlo děti oslovit, knihu psala jejich vrstevnice.

(Lúthien)

fantom Osud básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové poznamenal pobyt v terezínském ghettu, kam byla krátce před patnáctými narozeninami transportována. Její deník, který je přirovnáván k deníku Anny Frankové a jehož autorství si neprávem přisoudila jiná autorka, získal již tři významná mezinárodní ocenění.
Po návratu z koncentračního tábora chtěla Dagmar Hilarová zajistit vydání svého deníku. Rukopis svěřila s důvěrou a také částečně vzhledem k neznalosti jazyka nizozemské spisovatelce Miep Diekmannové. Ta se zachovala neseriózním způsobem, deník vydala v nizozemštině a knihu označila za své dílo. Boj české autorky s nizozemskou stranou nebyl úspěšný. Originál rukopisu a nezvratné důkazy o autorství zanechala ve své poslední vůli svému synovi, který vydáním knihy plní poslední přání své matky. Za autorství Dagmar Hilarové se postavil také Jiří Pavel (bratr spisovatele Oty Pavla), který je jednou z hlavních postav příběhu a terezínskou láskou autorky.
Kniha Nemám žádné jméno, vydaná pod jménem Miep Diekmannové, získala již tři významná literární ocenění: Zlatý klíč (1981), Premio d´Oro (1982) a cenu Janusze Korczaka IBBY (1983).
(Lucie Dvořáková)

Vaše děti - Petra Choltová - Recenze knihy NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO Vzali jí jméno a označili jako Cv 190.

Co by si mohla přát dívka ke svým patnáctým narozeninám? Píše se rok 1943 a Dagmar dostává jen pár dní před svými patnáctými narozeninami vskutku netradiční a nechtěný „dárek“. Povolání do transportu. Velmi silná a emotivní autobiografie básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové, rozené Berzettiové, vězněné více než 2 roky v Terezíně, byla pokřtěna právě v den onoho neslavného „výročí“, kdy nastoupila do transportu…
Kniha obsahuje mimo jiné dramatické vyprávění, jehož podkladem byl autorčin deník, který si psala v koncentračním táboře. Jednotlivé kapitoly jsou doplněny o černobílé fotografie a také autorčiny básně. Ačkoli se tematicky jedná o čtení pochmurné, dramatické, až při čtení mrazí, sloh, jakým je kniha psána, je velmi krásný, detailní, básnický, místy až romantický. Vyprávění z koncentračního tábora by leckdo očekával spíše drsnější, ale o to více působí dojemněji a neuvěřitelněji.

(Petra Choltová)

lidovky.cz - Marta Švagrová - Recenze knihy NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO Pozoruhodný, jímavý deník dívky, která měla jasné literární nadání, což dokazují i mladistvé, přitom zvláštně zralé básně, jež v Terezíně Dagmar psala a jimiž své zápisky prokládala, až dosud spatřil světlo světa v překladech do nizozemštiny i němčiny.

Získal nejedno prestižní literární ocenění.

Zarážející je, že Miep Diekmannová na všechny dotazy odpovídá jen stále stejnou větou: "Já jsem autorka."

Nyní originál vyšel poprvé i v původní české verzi – a syn autorky považuje teprve toto vydání za skutečně korektní.

(Marta Švagrová)

Literární noviny - Dagmar Hilarová "Nemám žádné jméno" Již víc jak 30 let vychází kniha "Nemám žádné jméno" /v nizozemštině "Ik heb geen naam" a v němčině "Ich habe keinen Namen"/ jako dílo Holanďanky Miep Diekmannové, obsahující 20 básní Dagmar Hilarové.

Miep Diekmannová k autorství knihy říká: "Já jsem autorka. To je moje kniha. Dagmar napsala jen kusé poznámky. To, že jsme si rozdělily honorář na půl, bylo velkorysé. Autor námětu zpravidla dostává jen deset procent." Podle vydavatele však skutečným autorem bude česká spisovatelka a básnířka Dagmar Hilarová.

Nyní kniha konečně vychází pod "pravdivým" autorstvím v českém a slovenském jazyce, jako kniha, která po stránce autorství nemá s Miep Diekmannovou vůbec nic společného.

(EMA)

Portál české literatury - Dagmar Hilarová "Nemám žádné jméno"


I have no name

Author: Dagmar Hilarová


The incredible story of a Czech poet and writer Dagmar Hilarová. Shortly before her fifteenth birthday she was transported to the Terezín ghetto and spent there more than two years. The book published under the name of the Dutch writer Miep Diekmann who wrongly claims her sole authorship...

Knihcentrum revue - Dagmar Hilarová "Nemám žádné jméno" Kniha Nemám žádné jméno má zajímavý osud. Její autorkou je česká spisovatelka Dagmar Hilarová, jde o skutečný příběh z Terezína. Tehdy patnáctiletá Dagmar prožila v terezínském ghettu dva roky. Knihu však publikovala pod svým jménem holandská spisovatelka Miep Diekmannová, která si autorství neprávem přisvojila poté, co jí skutečná autorka s důvěrou svěřila svůj rukopis. Text se poté dočkal řady významných literárních ocenění.

Rukopis knihy, který obsahoval i autorčiny opravy a poznámky, v češtině vyšel předloni v nákladu 100 ks díky Evženu Hilarovi, synovi autorky. Nyní se kniha Nemám žádné jméno dostává ke čtenářské veřejnosti prostřednictvím regulérního vydání, o které se postaralo nakladatelství Fragment.

(MF Dnes)

iDNES - Dagmar Hilarová "Nemám žádné jméno" Deník z koncentráku vychází česky, o autorství se pře Češka s Holanďankou

Teprve desítky let poté, co byla napsána, vychází poprvé oficiálně v češtině kniha Nemám žádné jméno. Zážitky z Terezína v ní líčí Češka Dagmar Hilarová. O původ knihy se ale vede dlouholetý spor. Autorství si totiž nárokuje i nizozemská spisovatelka Miep Diekmannová. Hilarové rukopis včetně jejích oprav a poznámek vyšel v češtině předloni jen ve stokusovém nákladu jejího syna Evžena. Nyní kniha vychází v regulérním vydání nakladatelství Fragment.

Snažím se splnit mámino přání, aby se kniha dostala k lidem. Tohle mi přijde jako významný krok kupředu," řekl iDNES.cz Hilar, který se už několik let snaží dokázat, že se Diekmannová hlásí k autorství neoprávněně.

(Jan Jiřička)

Deník.cz - Nemám žádné jméno - Ukradené vzpomínky z Terezína chválil už Ota Pavel Kniha Nemám žádné jméno: Ukradené vzpomínky z Terezína chválil už Ota Pavel.
Jako patnáctiletá se Dagmar Hilarová za války dostala do Terezína, kde se zamilovala do Jiřího Poppera, staršího bratra Oty Poppera (po válce si rodina změnila jméno na Pavlovi). Později se oba rozešli, ale na velkou lásku vzpomínala spisovatelka v knize Nemám žádné jméno, kterou nedávno vydalo nakladatelství Fragment.

Osudové svědectví
V knize se čtenáři dozvědí, jak se Dagmar, která v Terezíně pracovala jako asistentka zubaře, seznámila s Jiřím Pavlem, bratrem Oty Pavla, i s jejich otcem Leo Popperem. "O knize, respektive deníku, kterou Dagmar psala v Terezíně, jsem věděl, a když byl dokončen, tak jsem se s ním po návratu z koncentračního táborů seznámil," vzpomínal Jiří Pavel, který loni zemřel. "Stejně se s ním seznámil i můj bratr Ota, který zemřel v roce 1973, a paní Dagmar doporučil, aby knihu-deník u nás vydala".

(Radek Gális)

U Margarety - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Hilarová sice nepíše nijak vzletně, libozvučně, na papír zkrátka přenáší jen to, co vidí a jak to vnímá, jednoduše a upřímně - což je nejlepší forma, nejpoutavější a nejčtivější, jakou se dají psát deníkové zápisy. Zdá se, že si nic nepřibarvuje ani nedomýšlí, prostě sděluje své zkušenosti. V danou chvíli a v tak drsném prostředí to příběhu jen dodává na patřičné dramatičnosti.
Kdo je tedy skutečnou autorkou? Pro mě je to, po mnoha přečtených názorech a hlavně po důkazech a expertizách, které jsem v knize našla, skutečně Dagmar Hilarová. Přiznávám se, že mě zpočátku trochu rozhořčilo, když jsem otevřela knihu a hned jsem z obsahu zjistila, že jen polovičkou z ní je skutečný příběh, zatímco ta druhá půlka se vztahuje k řešení problému Hilarová-Diekmann. Ale nakonec jsem musela uznat, že je to dobře - jen takhle, po předložení všech pádných důkazů, lze otevřeně vyjít na veřejnost s tím, že kniha po právu náleží paní Dagmar. Jinak to zkrátka nešlo.          (Margareta)

Blog JK - Recenze: Dagmar Hilarová "Nemám žádné jméno"

Nebudu vám nic nalhávat, knihu jsem přečetla jedním dechem, i když jsem se ke konci příběhu cítila jako při čtení nějakého románu pro ženy. Jak jsem se zmínila již v úvodu, kniha začíná tím, že se autorka mj. zmi?uje i o své první lásce. Jenomže v ghettu pozná další. A oním dalším je starší bratr Jiří, známého spisovatele Oty Pavla (původně Poppera). Ke konci knihy se dokonce vyskytne i jejich otec - Leo Popper, kterého všichni zajisté znáte z knížek Oty Pavla.

(Katka)

Student point - Recenze by Zuzana Fricová - Dagmar Hilarová "Nemám žádné jméno" Svět je jeden velký ranč a život nosí kolty zatraceně nízko. Označkovali nás jako dobytek. To jsou úvodní slova knihy – Nemám žádné jméno. Autorkou, která se dočkala uznání a absolutního přiznání autorství k této knize, je Dagmar Hilarová. Její autobiografický příběh čerpající z terezínského deníku, který si psala v letech 1939–1945, vám doslova vyrazí dech.
Možná si řeknete, že existuje plno knížek s tématikou koncentračních táborů poukazujících na utrpení židů, na zvěrstva, která byla páchána, tak proč číst právě tuhle? Důvod je prostý. Autorka nepíše vzpomínky, nepíše pro čtenáře, nesnaží se příběh udělat podmanivým ani poutavým. Předkládá zcela otevřeně svůj deník, intimní zpověď, kterou psala jako reakci na to, co zažila bezprostředně poté. Nevysvětluje, nepřikládá žádná fakta. Jak říká motto knihy: "Pero mé tenkrát neposlalo salvu za nimi, bylo ještě mládím rozskřípané ale už plné vzdoru…"
Sto stránek naprosté upřímnosti, které vám dávají nahlédnout do nitra duše zasazeného do historického kontextu doby. Kniha si vás nenásilně podmaní a jedním dechem zhltnete příběh, který vám naservíruje. Opravdu stojí za přečtení.       (Zuzana Fricová)

"Nemám žiadne meno" - Zdrvujúci príbeh, ktorý si privlastnila iná autorka Zdrvujúci príbeh, ktorý si privlastnila iná autorka.

Krátko pred dovŕšením pätnásteho roka života bola budúca česká poetka a spisovateľka Hilarová transportovaná do terezínskeho geta. Strávila tu viac ako dva roky a po celý ten čas si písala denník. V jej zápiskoch je zaznamenané všetko o živote v koncentračnom tábore.

Z pohľadu mladého človeka, ktorý by mal byť plný ideálov, je opis o to realistickejší. Prvá veľká láska, priateľstvá, utrpenie, bezvýchodiskovosť situácie. To všetko je opísané v terezínskom denníku, ktorý vychádza aj v slovenskom jazyku pod názvom Nemám žiadne meno.

Kniha Nemám žiadne meno, vydaná pod menom Miep Diekmannovej, získala už tri významné literárne ocenenia. Denník je doplnený o nádherné autorkine básne, ktoré zanechajú v čitateľovi ešte hlbší dojem z celého príbehu.

MaiQa: Recence knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nedokážu pořádně sepsat všechny své myšlenky. Tento knižní počin je jednoznačně jedním z nejpovedenějším, které jsem za poslední dobu četla.

Upřímně je pro mě těžké o téhle knize vůbec něco napsat. Tohle opravdu nejde, mohla bych ji tu chválit do aleluja, ale nenašla bych na ni žádné mínus, které by celkový dojem z knihy poničilo.

Tahle kniha se nedá popsat v pár set slovech, na tohle by byla potřeba ještě alespo? jedna obsáhlá kniha. Proto nemůžu nic jiného, nežli ji doporučit a to všemi deseti. Jestli patříte mezi lidi, kteří téhle knize moc nevěří, rozhodně po ní už konečně sáhněte. Nebudete litovat.

Knize dávám 5 hvězdiček, někdy je škoda, že jich nemůžu dát víc.       (MaiQa)

Lilithen: Recence knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Kniha Nemám žádné jméno je deníkem české spisovatelky, básnířky a novinářky Dagmar Hilarové, který si psala v čase své deportace do koncentračního táboru Terezín a před i po ní. Lístek do transportu obdržela Dagmar, tehdy Berzettiová, krátce před svými patnáctými narozeninami.
Do Terezína vešla jako dítě, z něj vyšla jako žena poznamenaná smrtí a utrpením. Kniha však překvapivě nelíčí jen bolest, ale i vzácné chvilky radosti a lásky, které mohla Dagmar v šedých časech uvěznění prožít. Celý příběh je protkán poezií, kterou si talentovaná Dagmar ulevovala od bolesti.
Deník je zajímavý a historicky cenný především svou autenticitou. Nejde o žádné nadnesené a přehnané líčení, které by v čtenářích mělo vzbudit co největší posvátnou hrůzu, nejde ani o opačný extrém, tedy o zlehčování věci - jednoduše jde o pravdu.

(Lilithen)

Knižná mánia

Aj knihy majú svoj sviatok


Nemám žiadne meno

Dagmar Hilarová

Neuveriteľný príbeh o osude českej poetky a spisovateľky Dagmar Hilarovej, ktorá ako pätnásťročná strávila dva roky v terezínskom gete. Knihu vydala pod svojím menom dolnozemská spisovateľka Miep Diekmann, ktorá si autorstvo neprávom prisúdila po tom, čo jej skutočná autorka dôverčivo zverila svoj rukopis. Po vyše tridsiatich rokoch vychádza autorské dielo Dagmar Hilarovej, ktoré získalo už tri významné literárne ocenenia v českom jazyku, ako si to vždy priala.

Jiří Lojín - Nemám žádné jméno - Kniha s nevšením osudem Kniha s nevšedním osudem
Osud si pohrává s lidmi, někdy i s knihami. Dagmar Hilarová (za svobodna Dagmar Berzetti) měla v životě to „štěstí“, že zažila oboje. Její život byl nezapomenutelným způsobem ovlivněn nacismem, komunistická totalita poznamenala osud její knihy.
Nemám žádné jméno je autentický deník Dagmar Hilarové, který si psala za druhé světové války. Začíná v roce 1942, kdy se nad českým židovstvem stahují mraky. Dagmar je v absurdní situaci – chodí s německým hochem, ona se žlutou hvězdou, on s hákovým křížem na uniformě Hitlerjugend.
"Jeho stisk nepovoloval. Pozvedla jsem k němu oči a to, co jsem spatřila v jeho rysech, mi vyrazilo dech. Zachumlala jsem se do jeho kabátu a vůbec mi nevadilo, že brečím do khaki uniformy Hitlerjugend, že si otírám slzy erárním, hnědým kapesníkem, a že se moje hvězda dotýká hákového kříže. Oba jsme cítili, že TEĎ se něco stalo. Najednou jsme byli dospělí."

(Jiří Lojín)

Nemám žádné jméno - Rodina21 Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. Kniha, která vznikla ze zápisků v Dagmařině deníku byla vydána na doporučení Oty Pavla, s jehož bratrem Jiřím navázala Dagmar v Terezíně milostný vztah.
Je hrozně zajímavé pozorovat události na tak nevlídném místě očima mladé dívky. Nevím, zda je to právě tím věkem nebo pouhou snahou nezbláznit se, ale v jejích zápiscích převládají zážitky, které jsou příslibem života - láska, těhotenství, sounáležitost…
Všechny události, které naopak představují jen zmar, podává jen tak mimochodem, nijak nepřikrášlené ani nafouknuté, zkrátka opravdu „jen tak“, až vás často napadne, na co všechno si člověk zvykne a co přijme za běžné. Někdy na mě padal smutek z toho, co všechno jsme si navzájem schopní udělat, ale víc převládal pocit jakési vnitřní radosti nad tím, jak všechno zlé dokáže lidi semknout a přimět je k vzájemné pomoci. A tak to nejdůležitější, co jsem si z této knihy vzala, je fakt, že žádné místo na světě nemůžete úplně odlidštit, pokud jsou tam lidé.
(Satine)

Nemám žiadne meno - Fantaztika Najskorej som si myslela, že na ?u ani recenziu nenapíšem, ale potom som si uvedomila, aká dlhá bola životná cesta nielen tejto knihy, ale aj jej autorky. A preto som sa nakoniec rozhodla recenziu publikovať (i keď to asi nie je recenzia, ale skorej odporúčanie na knihu :) ), pretože chcem, aby sa o knihe dozvedelo čo najviacej ľudí. A chcem, aby si ju aj čo najviacej ľudí prečítalo.
Keď vyjdete von na ulicu a pozriete sa na mladých ľudí, čo vidíte? Viete čo vidím ja, domýšľavích rozmaznaných faganov, ktorím rodičia doprajú všetko čo im na očiach vidia, pričom oni si to často krát vôbec nevážia. Dnešné deti berú všetko čo v živote majú ako samozrejmosť. Svoj domov, svoju rodinu, svoj majetok. Skoro všetci majú všetko po čom túžia. Majú značkové oblečenie, mobil, notebook a ostatné vymoženosti doby. Každé ráno repcú a nadávajú na školu prečo do nej musia chodiť. A pritom si neuvedomujú aký dar im život dáva, keď tam môžu chodiť.
Celú knihu by som obratom ruky odporúčala zaradiť medzi povinné čítanie, buď na hodinách literatúry, alebo na hodinách dejepisu.        (Lucia)

Nemám žiadne meno - Feminity Príbehy z holokaustu: Dvakrát prišla o meno
Knižka Nemám žiadne meno je spomienkou na koncentračný tábor Terezín. Vtedy si celkom mladučká Hilarová písala denník. Hoci to bolo v koncentračnom tábore, písala o láske, o priateľstvách, o nežnosti. Samozrejme, že do textu prenikajú aj hrôzy vojnových čias, ale optika rozprávania zostáva dievčenská, plná nádeje a chuti do života. Svet si tento text obľúbil práve pre jemný, až panenský tón - aj o panenstve je v knižke reč, čím sa líši od väčšiny kníh s tragickou témou holokaustu.
Dalo by sa to nazvať šťastím v nešťastí, ale je to fakt - v terezínskom koncentračnom tábore s Hilarovou bol aj Jiří Popper, brat českého spisovateľa Otu Pavla (Poppera) a v rozprávaní sa dokonca mihne aj ich otec Leo, známy napríklad z filmu Smrť krásnych srncov. S ním sa mladá Hilarová stretne v terezínskej ordinácii u zubára, kde robila sestričku. S Jiřím - v slovenskom preklade je meno krkolomne preložené ako Jurko - sa v koncentráku zaľúbia a ich láske sú venované viaceré pasáže. V rodine Popperovcov-Pavlovcov tieto zápisky poznali a dokonca ich odporúčali vydať.
(Helena Dvořáková pre magazín Pravdy)

Nemám žádné jméno - Recenze - Veronika Žádníková Skutečný příběh 17 leté dívky z Prahy, která prošla Terezínem. Dojemný příběh, který byl odcizen, ale nyní, po více než 50 letech, je zpět!
V roce 1943 obdržela téměř patnáctiletá Dagmar kvůli svému židovskému původu povolání k transportu do Terezínského koncentračního tábora. Jelikož je zprvu v táboře sama, mladá Dagmar se osamostat?uje. Tajně se učí a píše deník. Chodí do práce; nejprve pracuje v úklidé četě a poté (po absolvování rychlokurzu) jako asistentka zubního lékaře. Také jeden čas odváží na vozíku mrtvé.
Celou knihu provází řada lyrických básní, které reflektují aktuální děj v knize a které Dagmar psala v Terezíně. Poetičnost je znát i v celé koncepci knihy, je lyrizovaná, autorka se zde často popisuje své pocity, nálady. Díky tomu se s ní čtenář velice snadno ztotožní.

(Veronika Žádníková)

Nemám žiadne meno - Komentár - Andy silné... Malá, tenká knižočka s veľkým posolstvom.

Dagmar dostala lístok do Terezína. Nevedela, čo všetko to bude pre ?u znamenať, čo všetko stratí, vedela len, že doma ostáva otec i mama. V Terezíne prestala byť dievčaťom Dagmar a stala sa číslom … Píše denník a tak sa môžeme vžiť do jej kože, do jej pocitov, prežiť strach, vidieť to všetko jej očami. Očami dievčaťa, ktoré je v koncentračnom tábore každý de? konfrontované so smrťou, hladom, či smútkom. Denník je doplnený o obrázky a básne, ktoré to všetko akosi násobia.
Až čudne vyznieva pre m?a fakt, že sa našiel niekto, kto bol schopný privlastniť si tento príbeh, vydať sa za autora … je dobré, že pravda vyšla na povrch a kniha uzrela svetlo sveta aj u nás. Je dobré vydávať knihy so spomienkami z koncentračných táborov, iba tak je istota, že sa na tie zverstvá NIKDY nezabudne.

(Andy, 15.5.2012)

Nemám žádné jméno - Chytrá žena Ukázka z knihy: „Potřebuje rychle transfuzi,“ oznámil nám doktor. „Ale bohužel, nemáme její krevní skupinu.“ Teta Máří se rozplakala. „Tak si vezměte mou.“ Vykasala si rukáv a totéž jsem udělala já. Potom jsme čekaly na výsledek. Lékař jen pokrčil rameny a v jeho očích byla beznaděj. Rozjely jsme tedy akci na vlastní pěst. Ještě ten den byla čekárna plná dárců krve a výsledek byl uspokojivý. Tutéž krevní skupinu jako má nebohá sestřenka měla... Uli. Ten večer se smutek drápkem zachytil v našich srdcích. Ke všemu ještě byl zákaz svícení, neboť se opět několik věz?ů pokusilo o útěk. Seděly jsme potmě na palandách a vzpomínaly na Jarču.
„Potřebovala by játra a ovoce,“ povzdychla Věrka. „Tady a ovoce,“ řekla jsem tiše. „To je jako v té pohádce o dvanácti měsíčkách.“ „Má tam všecko, co potřebuje,“ chlácholila nás i sebe teta Máří. „Nejdůležitější pro ni byla ta transfuze, teď je napůl Holanďanka,“ snažila se žertovat. „Naše krev jí nebyla dost dobrá.“ Tma nás opřádala jako pavučina. Nikomu se nechtělo spát, jistě už byla půlnoc, štěnice vycházely na procházku, vnímala jsem je nosem i kůží. Když jsme ulehly, slyšela jsem za zdí šustění slamníku a chrčivý dech. Ale ke mně se spánek obracel zády. Věrka si opatřila placatou, kradačskou plechovku a v té vynášela z kuchyně jídlo pro Jarču. Bylo to nebezpečné, ale nezbytné.           (Vendi V.)

Nemám žádné jméno - Recenze Laurdes K přečtení knihy Nemám žádné jméno jsem se hodně dlouho odhodlávala, pak jsem jí slupla během jednoho odpoledne, abych se vzápětí další měsíc odhodlávala k napsání recenze. Jenže ono je tak těžké napsat něco kloudného právě o tak silné knize jako je právě tato. To si prostě musí každý přečíst sám...
Kniha vypráví příběh židovské dívky, která musela opustit svou rodinu a připojit se k ostatním, kteří byli transportování do Terezína. V Terezíně si píše deník, v kterém vykresluje svůj současný život takový, jaký skutečně je. Plný utrpení, smutku, slz, ale i lásek a nadějí na lepší zítřky. Na dny, kdy skončí válka a všichni se budou moci vrátit domů k těm, které v tom světě za hradbami museli zanechat. Deník je dop?ován velice pěknými básničkami a dobovými fotografiemi.
Myslím, že v tomhle případě nemůžeme hodnotit knihu jako nějaké umělecké dílo, ale spíš celou osobu paní Hilarové. Je neuvěřitelné, že se někomu podařilo přežít takové podmínky. Proč teda říct o knize, že je skvělá? Proč to neříct rovnou o spisovatelce? Je skvělá! Je dokonce úchvatná, neuvěřitelně silná.       (Laurdes)

Nemám žádné jméno - Recenze Knihánkov K této skvělé knize, na kterou dlouho nezapomenu, jsem se dostala jako k recenznímu výtisku od Fragmentu (ještě jednou moc děkuji). Na tuto knihu jsem byla doopravdy hodně zvědavá, protože mě tato historická doba zajímá a mám před ní respekt. Ty hrůzy, které se tenkrát děly, poznamenají i v dnešní době snad každého z nás. I když je to už tolik let, na ty hrůzy se zapomenout nedá. Tato kniha je plná emocí. Při čtení pláčete, fandíte hrdinům a kroutíte nepochopitelně hlavou nad tím, proč byla doba tak krutá a proč se Němci chovali tak, jak se chovali. Proč umřelo tolik lidí zbytečně??
Hlavní hrdinka Dagmar je obyčejná zamilovaná dívka, která dospívá a žije svým životem. Bohužel však žije v kruté době a tak je nucena odjet do koncentračního tábora, kde rychle dospěje. To prostředí je v knize opravdu perfektně přiblíženo a myslím si, že kniha Vás obohatí o mnoho zajímavostí.
K samotné knize bych určitě dodala ještě to, že je víc než jen skvělé, že byla konečně vydaná v ČR.
Mé hodnocení: 5 hvězdiček
(Rodaw)
Videorecenze knihy NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO
Videorecenze knihy NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO

Nemám žiadne meno - Recenzia by Catty - Books - parts of my life Autobiografia dievčiny, ktorá 2 roky žila v koncentračnom tábore. Táto informácia mi stačila k tomu, aby som knihu mala rada ešte pred jej prečítaním. Príbehy z prostredia 2. svetovej vojny ma zvláštnym mrazivým spôsobom fascinujú.
Kniha je rozdelená do troch častí. Prvá hovorí o histórii vzniku denníka Dagmar Hilarovej a o holandskej spisovateľke Miep Diekmannovej, ktorá Nemám žiadne meno vydala a takpovediac sa celých 30 rokov vydávala za jej autorku. Dokonca dodnes na tom trvá. Druhá časť je samotný Dagmarin denník. A tretia časť je akýmsi doslovom Dagmarinho syna. Nachádzajú sa tu aj ukážky poslednej vôle autorky, fotky originálneho denníka a iné dokumenty potvrdzujú autorstvo Dagmar Hilarovej.
Dagmar bola duchaplná a silná žena a zanechala po sebe svedectvo, ktoré okrem mrazivých a desivých skutočností skrýva v sebe aj umeleckú hodnotu. Krásne metafory, a predovšetkým, jej smutno-nádherné básne, ktoré majú väčšiu výpovednú hodnotu ako tisícky viet.        (Catty)

Novinky.cz - Nemám žádné jméno Příběh lásky z Terezína v podání Dagmar Hilarové. Nejde o uměleckou licenci, ale o bezprostřední dojmy. Navíc s napětím, kdy skončila počínající láska s chlapcem jménem Bubi a začalo setkávání s Jiřím Pavlem, druhou velkou láskou, bratrem mladšího Oty. O jeho spisovatelské kariéře nemohl tehdy mít nikdo tušení. Poutavé příběhy zpoza ghetta dopl?ují verše tehdy začínající básnířky. Na knize pracovala Hilarová usilovně. Snažila se, aby promluvila k co nejširšímu okruhu čtenářů. I proto v 70. letech minulého století poskytla zápisky nizozemské autorce Miep Diekmannové, jež vydala knihu pod svým jménem.
Literární krádež. Pravda, v roce 1980 vyšla v Nizozemsku se jmény obou žen, získala tři prestižní ceny; elektronickou verzi v nizozemštině i v němčině však už podepisuje paní Diekmannová sama…
Předmluva Bronislavy Janečkové s využitím jazykové analýzy a mnoha svědectví, včetně vyjádření Jiřího Pavla (1926–2011) dokazuje, že se Hilarová stala obětí literární krádeže. Proto lze české vydání zážitků, které čtenáři přirovnávali k osudům Anny Frankové, chápat jako naplnění slibu, který Evžen Hilar matce dal. Vydat je konečně s jejím jménem.         (František Cinger, Právo)

Jiří Vacek o knize Nemám žádné jméno Na začátku března 1943 dostala Dagmar Berzettiová, později provdaná Hilarová a známá česká básnířka a spisovatelka, od protektorátních úřadů k patnáctinám lístek. Bylo na něm její jméno a transportní číslo CV 190. V Terezíně zůstala až do konce války. Během svého pobytu v koncentračním táboře Terezín si vedla deník, který se později stal podkladem pro její knihu.

Takováto svědectví vypovídají o skutečné povaze života pod vládou Němců za protektorátu a jsou varováním zejména pro mladou generaci, která válku a německou okupaci nezažila. V tomto světle pak máme vidět všechny nejrůznější snahy organizací řízených sudetoněmeckými landsmanšafty v naší republice, které se snaží stále prosazovat své „spravedlivé“ nároky za své "vyhnání".

(Jiří Vacek)

Whisper of My Mind: Nemám žiadne meno Hneď na začiatok priznávam, že voči Dagmar Hilarovej pociťujem nesmierny obdiv. Dôvod? Mnoho, premnoho ľudí by už dávno stratilo nádej. Nedokázali by nájsť v podobnom prostredí to krásne a už vôbec sa zaľúbiť. Ale čítať o tom, aká bola Dagmar šťastná, keď dostala prácu, alebo keď jej ktosi potajomky postrčil kúsok jedla bolo... priam neuveriteľné. Napriek všetkým bolestiam a strastiam si dokázala uchovať samú seba a bojovať za lepší zajtrajšok tak, ako si to mohla dovoliť.
Dagmar Hilarová si prešla peklom, ale prežila. Nie všetkým sa to podarilo. Preto si zaslúži obdiv nejedného z nás. A ak by ste i vy radi zistili, ako sa v gete žilo, dielo Nemám žiadne meno je pre vás to pravé. Nenáročnosť textu a rýchle plynutie udalostí vám poskytne dostatočný pohľad na vec. Nakoniec sa len priznám, že som rada, že sa synovi Dagmar Hilarovej nakoniec podarilo knihu dostať na české pulty a tak i ku nám na Slovensko. Je smutné, čo Miep Diekmann urobila, no chváliť sa cudzím perím dokáže každý, no preukázať svoje vlastné schopnosti, to je už omnoho ťažšie.
Moje hodnotenie: ...neodvažujem sa hodnotiť...           (Stormy)

Martinus.sk: Nemám žiadne meno Nemám žiadne meno. Autobiografia ženy uväznenej v Terezíne. Neuveriteľný príbeh o osude českej poetky a spisovateľky Dagmar Hilarovej, ktorá ako pätnásťročná strávila dva roky v terezínskom gete. Knihu vydala pod svojím menom dolnozemská spisovateľka Miep Diekman, ktorá si autorstvo neprávom prisúdila potom, čo jej skutočná autorka dôverčivo zverila svoj rukopis. Po vyše tridsiatich rokoch vychádza autorské dielo Dagmar Hilarovej, ktoré získalo už tri významné literárne ocenenia v českom jazyku, ako si to vždy priala.
Nikdy som nečítavala žiadne autobiografické knihy. Ale táto ma zaujala už len obalom a tak som si ju kúpila. Môžem povedať, že po jej prečítaní na ?u stále myslím. Vôbec si neuvedomujeme ako by sme mali byť vďačný za to, čo máme. To, o čom v Terezíne a počas celej vojny ľudia mohli iba snívať. Nemali čo jesť, trpeli rôznymi chorobami, bez rodiny, v zime. Pekný príbeh ktorý som prečítala za niekoľko hodín a jediné čo mi príde fakt ako trápne, je tá holandská autorka ktorá si tento príbeh chcela privlastniť. Nič s ním nemá spoločné a veľmi ma to hnevalo. Najhoršie na tom bolo, že som si musela fakt uvedomiť, že sa to fakt stalo... že to už neboli knižky vymyslené ale fakt pravdivé. Neváhajte a prečítajte si túto knihu.           (Tinka)

Klub knihomolů - Marika Veselská - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Jmenuji se CV 190
Kniha Nemám žádné jméno vypovídá příběh Dagmar Hilarové, spisovatelky a básnířky vězněné v Terezíně. Vyprávění je prokládáno jejími vlastními básněmi. Už samotný příběh vzniku knihy je poutavý.
Tato tenká kniha je plná emocí. Na někoho to může působit tak, že si pobyt v Terezíně autorka užívala, že to tam vlastně nebylo tak hrozné. Ale tak tomu není. Ona samozřejmě popisuje nelidské zacházení, zubožená těla, otřesné podmínky v domech, ve kterých bychom nenechali žít ani zvířata, ale pro mě je podstata této knihy někde jinde. Já ji chápu jako příběh ženy, která si váží toho, že žije.
Na vážnost probíraného tématu upozor?uje černobílý přebal s ostnatým drátem a velkou Davidovou hvězdou. Kniha má necelých sto stran a čte se jedním dechem. Až ji budete číst, vezměte si k ruce kapesníky, je totiž velice pravděpodobné, že budete dojati.

(Marika Veselská)

Terisekk - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Příběh, který vás osloví. Příběh, ze kterého vás zamrazí.
Příběh Dagmar každého chytí za srdíčko, zvlášť pokud víte, že se jedná o její příběh. Život k Dagmar nebyl shovívavý. Nejprve byla nucena opustit rodinu a přemístit se do Terezína. Po skončení války, chtěla ukázat "život" v koncentračním táboře. Proto přijala nabídku holandské spisovatelky Miep Diekmann, která chtěla pomoct knize na svět. Nakonec knihu vydávala za svou.
Názory a dojmy Knihu jsem si vybrala hlavně proto, že bydlím asi patnáct kilometrů od Terezína. Musím se přiznat, že do dnešního dne jsem nebyla v pevnosti a ve městě jsem byla pouze jednou. To město mě děsí. Stačí mi, když jedu kolem té oranžové hrůzy a mnoha pamětních hrobů a mám husí kůži.
Hodnocení Knihu jsem přečetla jedním dechem, protože nejde prostě přestat. Modlila jsem se za každého človíčka, kterého autorka zmínila. Mrazilo mě z těžkých situacích, které Dagmar musela zažít. Mrzí mě, že se autorka nedožila dne, kdy kniha vyšla v jejím mateřském jazyce. Knihu nejde hodnotit jinak než plným počtem.
(Terisekk)

Bravetangerine - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Stručný děj: Dagmar Hilarová je ve svých 15-ti letech uvězněna do Terezínského koncentračního tábora, sama bez rodičů, začne si psát deník a celý děj knihy se odvíjí od jejich zápisků. Dagmar si v Terezínském koncentračním táboře najde přátele a dokonce i lásku, zkusí si toho hodně.
Pocity a Dojmy: Kniha mě naprosto uchvátila svým obsahem a její minulostí. Dagmar bylo autorství knihy ukradeno holandskou spisovatelkou Miep Diekmann, která uzavřela s Dagmar smlouvu, ale nenechala jí přeložit do češtiny. Bylo těžké prokázat, že je autorkou Dagmar, ale její syn to dokázal a kniha mohla konečně vyjít i u nás.
Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a myslím, že by si jí měli přečíst další mladé lidi, protože po jejím přečtení si všichni uvědomíme, jaké to kdysi bylo kruté a že bychom měli děkovat za to, že žijeme zrovna v této době.
Hodnocení: Této báječné knize nemůžu dát žádné jiné hodnocení než skvělých 10/10 bodů, protože něco tak úžasného jako je toto dílo jsem dlouho nečetla a jsem moc ráda, že mám knihu doma.
(Bravetangerine)

Knihomolův koutek - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" I v prostředí kde lidé každý den trpí a umírají, v prostředí který sužuje hlas a zima, si Dagmar najde přátele a také velkou lásku – Jiřího Pavla.
Dagmar Hilarová neměla jednoduchý život. Teprve jako patnáctileté "dítě" byla předvolána do Terezína - sama. Když popisovala, jak vezly mrtvoly do krematoria, měla jsem husí kůži, a můj obdiv k autorce vzrostl, protože věci které musela dělat, věci které zažila, byly opravdu otřesné. Dagmar byla silná dívka, a stala se z ní silná žena. Chtěla jediné. Aby její kniha vyšla a čtenáři si mohli přečíst, jaký byl opravdu život v koncentračních táborech, kdy na vás smrt doslova dýchala na každém kroku.
Dagmar zemřela v roce 1996, a tudíž se vydání knihy u nás nedožila, ale ať je kde je, může si oddechnout a náš národ může být hrdý, protože na knize je pouze jedno jméno - Dagmar Hilarová.
Kniha je doplněna fotografiemi a básněmi které napsala Dagmar. Při některých slovech mi doteď běhá mráz po zádech. Jméno knihy mluví za vše. V Terezíně nebyli lidé se jmény. Byly to pouze čísla. A Dagmar později přišla o to svoje znovu, když byla okradena o svou knihu. Ale pravda vždycky vyjde najevo, a my si budeme pamatovat jméno Dagmar Hilarová, žena, která napsala autobiografickou knihu Nemám žádné jméno.
(Miska560)

Útěk do světa knih - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Tento příběh je plný utrpení, hladu, smutku ale také přátelství. Ukazuje nám, krutost války. Jak to v dřívější době vypadalo. Celý příběh byl sepsán do deníkové formy, kterou dopl?ovaly obrázky a básně. Vše jsem si díky tomu lépe představovala.
My si v dnešní době nedokážeme představit, jaké to mohlo být v Terezíně či kdekoliv. Bylo to strašné. My můžeme být rádi, že žijeme v roce 2012 a můžeme si dělat skoro vše, co chceme.
Ve velmi útlé knížečce se skrývá hodně.
Skvělá kniha, výtečně propracovaný příběh, který ve vás zanechá spoustu pocitů. Jsem ráda, že tato kniha v ČR vůbec vyšla. Přišli bychom o hodně. Rozhodně vám tuto knihu doporučuji. Stojí za přečtení, to mi věřte. Když si k ní sednete, tak ji máte zhruba za tři hodinky přelouskanou a to vám snad tolik času nezabere, no ne?
Knize dávám plný počet bodů, čili 5 hvězdiček.
(Natt)

My books - my word - Recenze knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" Představte si, že je vám patnáct let a jste odvlečeni do Terezína, sami bez rodičů. Můžete spoléhat jen sami na sebe. Jídla, šatů a dalších věcí je málo, zato nemocí je až moc… Kniha je deník Dagmar Hilarové, která si Terezínem prošla. Na prvních několika stránkách je vysvětleno, jak tomu je s autorstvím knihy. Kniha totiž už předem vyšla v Holandsku, za autorku byla považována Miep Diekmannová. Více na toto téma se dozvíte v knize… Potom už je kniha tvořena deníkovými zápisky Dagmar Hilarové. Musím říci, že to bylo velmi napínavé a poučné čtení. Knihu jsem měla přečtenou za chvilku a nemohla se od knihy odtrhnout. Mohla jsem se do toho více začíst, jelikož to psala jako mladá holka… V knize pravá autorka popisuje, jak tehdy žila v koncentračním táboře. Jak se dělili o jídlo, kterého bylo už tak málo a jídelníček nebyl nijak pestrý. Píše tam o své lásce Jiřím, kterého v Terezíně potkala…
Knihu mohu jedině doporučit všem! Kniha je napínavá, poučná… U této knih se rozhodně nudit nebudete, jelikož kniha má spád i velmi zajímavý děj. Autorka vám přiblíží tehdejší atmosféru koncentračních táborů.
(Nells)

Berenice - Recenzia knihy Dagmar Hilarovej "Nemám žiadne meno" Dagmar Hilarová - Nemám žiadne meno
Za posledné svoje topánky som kúpila ten chlieb. Žalúdku je zima z neistoty, komandatúra buráca svoje víťazstvo. Aj v nás to hrmí a drieme.
Dlhé roky sa prisudzovalo autorstvo tejto knihy Miep Diekmannovej, holandskej spisovateľke. Evžen, syn Dagmar Hilarovej, po rokoch objavuje rukopis denníku svojej matky. Nemám žiadne meno je autobiografia, ktorú napísala autorka Dagmar Hilarová. Tá bola krátko pred svojimi pätnástymi narodeninami odvlečená do koncentráku v Terezíne. Tam si písala denník o hrôzach, ale aj o zriedkavých pekných chvíľach, ktoré tam prežila. Už len pri predstave toho všetkého mi behá mráz po chrbte. A všetko sa skutočne stalo.
5/5
(Berenice)

Ohlasy a recenze - 1              Ohlasy a recenze - 3



Motto

Pero mé tenkrát
neposlalo salvu za nimi,
bylo ještě mládím rozskřípané,
ale již plné vzdoru

Přihlášení

Registrovaní mají
více možností!

Registrovat


Přihlášení
Jméno

Heslo



Zapomněli jste své heslo ?

Vědomí národa
Vědomí národa - Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno
Památník národního písemnictví
Originál rukopisu knihy
Nemám žádné jméno,
jehož překlad vyšel v Nizozemsku
pod názvem IK HEB GEEN NAAM,
je český a je uložen v Památníku
národního písemnictví.
Památník národního písemnictví - Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno
Autorkou knihy IK HEB GEEN NAAM
je Dagmar Hilarová.
České vydání
Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno
Dagmar Hilarová
Nemám žádné jméno
Veřejná anketa
Kdo je podle Vás autor ?

Dagmar Hilarová

Miep Diekmann

Úplně někdo jiný

Vygenerované za: 0.04 sekund Tuto stránku navštívilo lidí