Miep Diekmann ? Dagmar Hilarová

SVĚDECTVÍ KNIHY

Svědectví knihy
Ukažme si na úryvku z knihy některé souvislosti, které jsou každému Čechovi ihned zřejmé a asi jen holandské "autorce knihy", Miep Diekmann, zůstal obsah sdělení toho, "co napsala", skryt :

Příjmení, které jsem vepisovala hůlkovým písmem na zelený lístek mne zarazilo. Souhlasilo i jméno křestní i věk.

Přede mnou stál statný muž s prošedivělými vlasy, orlím nosem a širokou bradou s náznakem dolíčku. Snad jsem si ho prohlížela příliš nápadně, protože srazil paty a vypjal prsa, jako u odvodu.

"Na abrahámoviny ještě nevypadám, viďte sestři," vyložil si zájem po svém. "Ale těhle už je málo," řekl bodře a vycenil zuby.

Cítila jsem, jak se červenám, ale chtěla jsem mít jistotu. "Znáte Kladno?" vystřelila jsem proto naslepo. "A nemáte tři syny?"

Bouch se do stehen a zabouřil překvapeně: "Znám a mám! Jak to všechno víte?"

Tak přece je to on. Jirkův tatínek. Silák a rebel. Přesně tak jsem si ho představovala.

Podala jsem mu ruku a pravila: "Jsem kamarádka vašeho Jirky. A vy jste Modrovous!" Ta přezdívka mi vyjela z úst sama.

Objal mne, až mi zapraskalo v kostech.

"Vidím, že si budeme mít o čem povídat. Ale nejdřív vyřídíme tuhle formalitu." A hnal se ke křeslu, aby to měl za sebou. A já šla připravit kleště.

Tak jsem se dozvěděla, že Jirka je v Mauthausenu, že žije. Když jsem byla v nemocnici, prošel Terezínem i jeho starší bratr Hugo, kterého nasadili do pracovního komanda pro Zossen.

Zprávy byly čerstvé a věrohodné. Nejmladší Otík zůstal doma s matkou, ten jediný nebyl zapsán v matrice.

Kdyby nás tak Jirka viděl a slyšel. Probrali jsme postupně celý jeho rodinný klan, a tatínkovi jsem už říkala Leo.

(V německém výtisku knihy je DOSLOVNÝ P�?EKLAD tohoto textu na stranách 129 a 130.)

Podobně, jako prachsprostý zlodějíček, který vyřízl vzácný obraz z rámu a odnesl jej za pár šupů do frcu, stejně tak i Miep Diekmann obsah ani sdělení ukradeného díla nezná.